Na nové desce s nezvyklým názvem Ostraka – podle keramických střepů, na nichž ve starověkých Aténách lidé psali jména těch, které chtěli vypovědět z města – si to bez sentimentu a patosu vyříkává nejen sám se sebou, ale i s dnešní dobou. „Zpočátku jsem si říkal, jestli si vůbec můžu dovolit něco takového zpívat. Ale pak přišel vánoční koncert – a zrovna ten den se stala ta tragédie na pražské Filozofické fakultě. A já věděl, že to zpívat chci,“ přiznává Michal Prokop.
Když jsem se vás před dvěma lety v rozhovoru pro týdeník TÉMA ptala, jak se máte, odpověděl jste mi, že „docela dobře na to všechno, co je kolem nás“ s tím, že vás „současný vývoj ve společnosti moc netěší nejenom u nás, ale obecně ve světě“. Změnilo se od té doby něco?
Mám pocit, že nic. Možná je to kolem nás ještě horší.
Přináší vám hudba radost a klid na duši?
Ano, vždycky říkám, že muzika je to nejkrásnější, co mě v životě potkalo. I když jsem od ní v devadesátých letech na čas odešel, rád jsem se k ní zase vrátil a jsem za to vděčný. Hudba je přesně tím, co pomáhá v situacích, kdy lidé potřebují podporu nebo povzbuzení. Dokáže je spojovat, což je obzvlášť důležité dnes, kdy je společnost tak rozdělená. Na koncertech to vidím jasně – lidé se společně baví, mají a cítí vzájemné propojení. To je v dnešní době důležité.
