24.10. 2017
Jen méně než dva měsíce zbývají do tradičního vánočního koncertu skupiny Framus Five se zpěvákem Michalem Prokopem v pražském Foru Karlín. Koncert s podtitulem Blues In Soul Afterparty, který je vyvrcholením letošních oslav 50 let založení skupiny, se v tomto exkluzivním pražském sále uskuteční 22. prosince. Za pěti dekádami existence Framusu Five se Michal Prokop ohlíží v následujícím rozhovoru.
Který okamžik nebo okamžiky padesáti let Framusu Five považujete za nejzásadnější?
„Úplně nejzásadnější bylo naše vystoupení na 1. Československém beatovém festivalu v prosinci 1967 ve Velkém sále Lucerny. Byly tam tehdy všechny špičky československého bigbítu a já byl vyhlášen nejlepším zpěvákem, což pro mě byl vstup do takzvané první ligy a současně zahájení profesionální kariéry. Taky jsme tam dostali první nabídky do nahrávacího studia. Druhým klíčovým okamžikem pro mě bylo obnovení kapely v roce 1979 a pozdější vznik tvůrčího týmu, který pak v roce 1983 vydal úspěšné album Kolej Yesterday. A třetím pak návrat na scénu v roce 2006, ve kterém jsem Framus obnovil po dlouholeté pauze, během níž jsem byl v politice anebo jsem hrál jen tak bokem. Tento návrat odstartoval tu poslední, současnou etapu historie kapely, která v této sestavě letos hraje už jedenáctým rokem.“
Jak vzpomínáte na okolnosti natáčení vaší první desky Blues In Soul?
„Bylo to velmi kuriózní. V té době jsme za sebou měli už jeden singl a jedno EPčko. Vesměs šlo o nahrávky, které jsme natočili ve studiu Čs. rozhlasu v Karlíně. A krátce po srpnové okupaci, na podzim 1968, se na mě obrátil publicista a tehdejší producent Olympiku Jaromír Tůma, že má Olympic domluveno nahrávání druhého alba, skupina ale tou dobou pobývala ve „cvičné” emigraci ve Francii. Tím pádem po nich zbyly volné frekvence a Tůma nás oslovil, jestli bychom nechtěli natočit album. My jsme se v té době shodou okolností vrátili z naší „cvičné” emigrace v Západním Německu, takže to pro nás byla úžasná nabídka a využili jsme ji. A tohle album vzniklo jako souhrn všeho, co jsme v té době měli a byli jsme schopní dát v takové formě, aby se to dalo nahrát na album.“
Vybral byste za těch padesát let jednu věc, kterou byste rád udělal jinak?
„Moje největší kariérní, ale dost možná i vůbec životní chyba byla, že jsem v roce 1970 nevydržel s nervama a rozpustil jsem kapelu. Po natočení desky Město ER jsme s Lubošem Andrštem zůstali ve Framusu více méně sami. Muzikanti nám postupně utíkali k pop kapelám, u kterých bylo vidět, že si povedou ekonomicky lépe, kdežto bigbít už tehdy začínal být tvrdě dušen. Manažer nám pak odešel ke Collegiu Musiku Mariána Vargy a Luboš nakonec dostal nabídku jít do Jazz Q Martina Kratochvíla. Tehdy jsem Framus Five rozpustil a řekl, že se taky budu věnovat popíku. Byla to moje největší životní chyba, od níž se pak odvíjelo celých deset let, než jsem sebral odvahu vrátit se zpátky k bigbítu. Doufám, že dnes bych už v sobě našel sílu, abych takovou blbost znovu neudělal.“
Je nějaká píseň z koncertního programu Blues In Soul Afterpatry, na kterou se obzvlášť těšíte?
„To se nedá říct. Všechno, co hrajeme, hraju pořád rád. Přitom některé skladby hraju už těch padesát let. Třeba Boom Boom od Johna Lee Hookera - což je písnička, kterou obvykle končíme koncerty - tu hraju pořád se stejnou vehemencí jako na svém prvním koncertě na Jezerce v lednu 1967, kdy jsem začal zpívat. Ale chystám tam speciální blok, který by měl naše začátky ještě více revokovat. Například písničky z repertoáru Raye Charlese, který mě ovlivnil nejvíc a dodnes ho považuju za největší pěvecký zjev 20. století. Jsou to písničky, s nimiž jsem začínal a některé z nich vyšly i na našem prvním albu, naživo jsem ale většinu z nich nehrál někdy od roku 2000, kdy jsme v Lucerna Music Baru natočili živák. Navíc je se mnou ve Foru Karlín zahraje i bývalý spoluhráč Joe Kučera, s nímž jsme je hrávali před těmi padesáti lety, ale který už dlouhá léta žije v Berlíně. A společně se pokusíme ten model klasického Raye Charlese předvést. V tom bude tento koncert rozhodně výjimečný.“