|
|
Od ledna ve 21.30 na ČT 2!
Poprvé jsme pro něj hráli v červnu 1989 na tom slavném společném koncertu s Joan Baez v rámci Bratislavské Lýry. To byl ještě čerstvě propuštěným disidentem. Pak ještě párkrát v rámci kampaně za jeho zvolení československým prezidentem a ještě párkrát, když už byl prezidentem. A to nemluvě o mimohudebních setkáních. Tentokrát to bude naposledy, snad se mu to bude v nebi zase líbit. Bude s námi i Lenka Dusilová - náš další host. Aby ten smutek nebyl tak smutný...
Michal Prokop a kapela Framus Five vystoupí na vánočním koncertě, který se tradičně uskuteční opět v Divadle Archa. Na scéně Archy ve středu 21. prosince vedle Michala Prokopa vystoupí jako hosté také kapely Kukulín a Jananas. Chybět nebude ani speciální překvapení!
Vánoční koncert Michala Prokopa se po roční pauze vrací do intimního divadelního prostoru pražského Divadla Archa. Příznivci Michala Prokopa se mohou těšit na – pro koncert speciálně připravený – repertoár. Na scéně doprovodí Michala Prokopa jeho kapela Framus Five. Koncertní program doplní hosté. Představí se legenda české keltské scény Kukulín s Janem Hrubým.
Stalo se již tradicí, že vedle generačních souputníků zve Michal Prokop na svůj vánoční koncert v Arše také mladší hudebníky, kteří ho oslovili a chce je představit svým příznivcům. Letošním objevem a dalším hostem akce se stala indie formace Jananas. Výběr hostů doplní i speciální překvapení, které organizátoři koncertu zatím tají.
Vstupenky na koncert jsou v předprodeji v pokladně Divadla Archa a tradičních předprodejích. „Díky velkému zájmu o minulá vánoční vystoupení, se těšímě, že koncert bude brzy vyprodaný“, doplňuje David Gaydečka, spoluorganizátor akce.
VÍCE INFO: www.michalprokop.cz | www.joesgarage.cz | www.archatheatre.cz
Vstupenky v ceně 330,- Kč ( v den koncertu 380,- ) jsou v předprodeji v pokladně Divadla Archa, on-line a v sítích Ticketpro a Ticketportal.
Další informace, fotografie, rozhovory a novinářské akreditace:
David Gaydečka koncerty@joesgarage.cz | GSM.: +420 724 295 013
Pavlína Svatoňová pavlina.svatonova@archatheatre.cz, GSM.: +420 739 077 956, Tel: +420221716110
Na přání nového vedení České televize a po dohodě s autory bude pořad pokračovat ještě i na jaře příštího roku. Zároveň budou pokračovat i přípravy nového formátu Automat Svět, který bude uveden na obrazovku později.
Automat Svět – zkušební díl „Můžeme pomoci Africe?“
8. října 2011, 16:00, Studio KH1, Česká televize
Tématem pořadu je diskuze nad tím, jaký smysl a reálné důsledky má rozvojová pomoc obecně. Končí finanční a jiné dary tam, kde mají? Jsou cíle těch, kteří pomáhají, skutečně tak ušlechtilé? Jaký je smysl adopce na dálku?
O těchto a dalších otázkách v souvislosti s pomocí Africe budou diskutovat hosté, kteří s Afrikou a skutečným využitím pomoci mají bohaté zkušenosti.
MUDr. Marcel DRLÍK – lékař, který již čtyřikrát navštívil Středoafrickou republiku, kde v rámci humanitární mise poskytoval tamním obyvatelům zdravotní péči.
Jan MARTINKOVIČ – muž s bohatými zkušenostmi z Afriky, v Kamerunu pobýval tři roky jako manažer geologického týmu průzkumníků. Člověk dobrodružného charakteru, který v mládí strávil tři roky na francouzských vinicích, hrál Jima Morrisona v muzikálu HaDivadla „Hvězdy na vrbě“ a dnes provozuje čtvrtou nejlepší tuzemskou restauraci Koishi v Brně.
Rut SCHREIBEROVÁ - Rut několikrát navštívila Afriku a má zde řadu přátel. Vystudovala mezinárodní politiku a diplomacii na VŠE. Podílela se na činnosti neziskových organizací v Africe a ČR. Zajímá se o rozvojovou pomoc. Je koordinátorkou projektu Adopce na dálku.
Pavla GOMBA – ředitelka UNICEF pro Českou republiku
___________________________________________________________________________
Informace pro hosty do publika:
Sraz: 15:30, hlavní vrátnice budovy České televize, Kavčí hory
Automat Svět – zkušební díl „Můžeme pomoci Africe?“
8. října 2011, 16:00, Studio KH1, Česká televize
Podruhé naposledy
„Hudebník by měl vystupovat, dokud si myslí, že může. Ale já si to můžu myslet a posluchači už ne. Je tedy moje starost, abych to dokázal poznat předtím, než mi to někdo přijde říct,“ uvádí k otázce odchodu do uměleckého důchodu Michal Prokop. Přestože hudebníkovi, televiznímu moderátorovi a někdejšímu poslanci bude v srpnu 65 let, do výslužby se prozatím nechystá. Posluchače čeká nová deska a televizní diváky pak zcela nový pořad.
Jste uprostřed příprav na nové album: kdy a jaké bude?
Měla by to být řadová deska s novým materiálem. Po letech jsem najednou dostal chuť ještě něco zkusit, i v době, kdy se skoro nic neprodává. Ne z obchodních důvodů, ale pro pocit, že na to ještě pořád mám. Inspirovalo mě i to, že jsem se vybavil pro domácí nahrávání.
Vyzval jsem oblíbené autory a spoluhráče, s nimiž léta pracuji, aby se jí účastnili také. Prozatím mám devět věcí, šest mých, tři od Petra Skoumala, většinou na texty Pavla Šruta. Ale ne výhradně, jak to bylo na předchozím albu Poprvé naposledy. Dva texty jsou od mého kolegy z televizních projektů Honzy Laciny, je zajímavý poeta. Kdy deska bude, říct neumím, do konce léta bych rád měl materiál pohromadě, čekám ještě na příspěvky mých kolegů.
Bude se „podomácku“ nahrávat celé album?
Vybavil jsem se jen pro výrobu demo snímků. Vše, co jsem do této doby složil, jsem si vždycky nějak nahrál, sám doma, s kytarou, skladby pak již aranžoval někdo jiný. I tentokráte jsem se rozhodl snímky pořídit doma, ale na profesionální technické úrovni, se základními aranžmá a instrumentací. Další dimenzi – špičkové instrumentální výkony – písně dostanou, až přijdou ti, co opravdu umí hrát.
Předpokládám, že nová deska vznikne stejně jako minulá: základy se nahrají ve velkém studiu a playbacky, dokončovací práce a zpěvy se udělají jinde. Moji kolegové jsou vybaveni profesionálními domácími studii, co v nich nahrají, se do desky dosadí při míchání. Tahle technologie je úžasná, doma má člověk největší klid, a pokud je schopen snímek dodat v požadované kvalitě, je to určitě lepší, než aby nad ním visel Damoklův meč ubíhajícího času. Na druhou stranu, pokud máte jasně daná od – do, je to určitý tlak, aby se vše dokončilo včas a nevleklo se příliš dlouho. Ale to v našem případě nehrozí, narozdíl od některých zahraničních kapel.
Váš vrstevník – legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo – v rozhovorech zdůrazňuje, že s přibývajícími zkušenostmi roste u hudebníka i autocenzura. Do jaké míry vás brzdí při psaní nového materiálu?
Kdykoli se něco povede, navázat něčím dalším je o to riskantnější. Neustále se přesvědčujete, jestli vám neubývají síly, inspirace. Na jevišti stojím čtyřiačtyřicet let, od roku 1967. Ne, že bych toho natočil málo, ale také ne, že bych toho natočil moc. Sebereflexe v tom hraje určitou roli. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem se dopracoval k předchozí desce. Důvodů byla spousta, hlavně nehudebních, nakonec jsem se k ní ale dokopal a možná dost neskromně si myslím, že se povedla. Pojmenoval jsem ji Poprvé naposledy, protože jsem si říkal „Bůhví, jestli ještě někdy…“
Čtyři roky jsem měl pocit, že to stačilo, ale najednou to přišlo a já si řekl, „O co jde?“ Tak třeba Kolej Yesterday byla výborná deska, nejen hudebně, ale i načasováním, strefila se do správné doby. Teď to bude tak, že do toho půjdu, album vyjde a uvidím, co se stane. Ale nebudu si s tím dopředu lámat hlavu.
Odjakživa jste zpíval anebo i zhudebňoval výhradně texty jiných autorů. Proč se vám doposud nepodařilo přijít s vlastními?
Mám bohužel ten deficit, že mě nenapadají příběhy. Je to otázka základního nápadu, protože techniku, operaci s jazykem, bych zvládnout měl. Jeden svůj text jsem kdysi natočil, ale bylo to spíše technicistní hraní se slovy. To ovládám, protože všechno, co dělám mimo muziku, nějakým způsobem s jazykem souvisí. Ale bez příběhů se texty dělat nedají. Čili hudbu skládám na slova, které dostanu. Devět věcí na nové album vznikalo na hotové texty. Pro češtinu je to ideální model: text je primární, hudba vychází z něj. Odpadají tím problémy s frázováním, například krátkými a dlouhými samohláskami.
Vyrůstal jste na černé hudbě, vaše raná tvorba jí byla silně ovlivněná. Na nahrávkách pozdějších jejích prvků ubylo, nestýská se vám po ní?
Na pódiu se ke kořenům vracím neustále. Jednak proto, že mě to baví, jednak standardy zpívám, protože si myslím, že to umím. I když jsou moje písničky všechno jiné než tradiční bluesové dvanáctky nebo soulové patterny, to cítění v nich stále je. Jednou provždy ve mně černá hudba zůstala a v nějaké zasuté podobě se zrcadlí ve všem, co jsem kdy napsal. Jde spíše o pocit, nějakou stylovostí se netrápím. Navíc, když jsem Ondřeji Bezrovi před lety pouštěl Poprvé naposledy, překvapivě prohlásil, že to je nejsoulovější z mých desek.
Připravované album ale není jedinou novinkou z vašeho tábora, druhou je chystaný televizní pořad, který by měl vystřídat Krásný ztráty…
Vedení ČT2 mi nabídlo pořad nový, docela jiný, než jaké jsou Krásný ztráty. Představa o něm se neustále vyvíjí, na obrazovce by se měl objevit od nového roku. Pevně doufám, že se nám povede dotáhnout ho do konce, navzdory změnám, které v České televizi probíhají.
V tuto chvíli mohu říct, že půjde o pořad méně intimní, než Krásný ztráty, s více hosty a i na moderování budeme dva. Kdo ale bude mým partnerem, nechci zatím prozrazovat. Jádrem budou témata, která ve společnosti hrají důležitou roli, ale přitom nemusí nutně být aktuální, vázané na události. Témata, která okolo sebe často nabalují mýty a naším cílem je demytizovat je. Na podzim vyrobíme několik pilotních dílů, ověříme si, nakolik je naše představa reálná. Krásný ztráty poběží do konce roku, nový pořad by je měl plynule vystřídat.
Životnost diskusního pořadu určují dva faktory. Charisma moderátora, které se dříve nebo později okouká, a hosté. Podle jakého klíče dvojice sestavujete?
To je nejčastější otázka, kterou dostávám. Pravidel je jen velmi málo. Prvním jsme unikátní: od počátku je pořad koncipovaný tak, že každý host se v něm může objevit jen jednou, netočíme dokola čtyřicet provařených lidí. Na „place“ se pokoušíme o interakci, oba hosté jsou neustále spolu.
Co pojmenovat ani nedovedu, je, jak sestavujeme konkrétní dvojice. Jsou mezi nimi takové, které se znají od narození, ale i lidé, kteří se poprvé seznámí až před kamerou. Obojí bývá zajímavé, ale ani jedno není pravidlem. Snažíme se, aby to byly dva různé světy, například představitelé různých generací, kteří dělají to samé. Nestavíme dvojice v duchu odpůrce – příznivce, často je to jen intuice.
Nedávno jsme pozvali dva nově nastoupivší ředitele státních institucí – Národní Galerie a České filharmonie. Vazba je jasná: dva, kteří stojí na startu. Jeden je takzvaně od fochu, proti němu ekonom, který se do Národní galerie dostal jako manažer. Chtěli jsme, aby si divák položil otázku, zda v čele kulturní instituce má stát nositel vize anebo manažer, za nějž tu vizi nese jeho umělecký šéf.
Diváci mají možnost shlédnout sedmatřicetiminutový sestřih, z jak dlouhého záznamu obvykle vzniká?
Většinou máme po ruce zhruba dvojnásobek metráže. Režisér dílu – Honza Lacina nebo Tereza Kopáčová – má na starosti základní sestřih. Po projekci ve střižně si řekneme, co bychom vyhodili anebo naopak vrátili.
Nikdy se nestalo, že by host měl dojem, že jsme ho sestřihem nějak zásadně zkreslili. Což je dané tím, že to není aktuální politika, kde vždy panuje největší obava. Naopak největší problém v tomto směru byl s jedním režisérem, který si ovšem pletl roli hosta s rolí režiséra.
Ještě před Krásnými ztrátami jste moderoval diskusní pořad Nic ve zlým. Neláká vás vrátit se k tomuto formátu, kdy hosté z řad politiků nekomentují aktuální dění, ale spíše vysvětlují souvislosti a snaží se představit přesvědčení, z nějž jejich program vyrůstá?
Trochu láká, proto také občas něco podobného ve „ztrátách“ oprašuji. Na rozdíl třeba od Marka Ebena se politice striktně nevyhýbám, ale ani ji cíleně nevyhledávám. K životu patří, ale jen v rozumné míře, a konec konců jsem v ní strávil několik let. Snažím se ji prezentovat spíše přes konkrétní osobnosti, jejich chování a motivy. U tohoto typu pořadu musím mít pocit, že host mě zajímá jako osobnost, musím mít pocit, že něco dokázal, a proto si ho můžu vážit, i když s ním nemusím souhlasit.
Do relací ČT 24 nebo Otázek Václava Moravce nejsou politici zváni z tohoto důvodu, ale proto, že zaujímají určitou pozici a názor, který je aktuální a k té pozici adekvátní. Proto má jeho pořad často konfrontační charakter. Ve svém věku nemám chuť a náladu bavit se před kamerou s těmi, se kterými bych si za normálních okolností ani nepodal ruku.
Do jaké míry souhlasíte s názorem, že se současná česká politika vyprazdňuje? Že již jde jen o rutinní vykonávání moci, udržování statutu quo, bez hlubší vazby na reálné potřeby obyvatel?
V mnoha směrech bych s tím souhlasil, jen nejsem až takový skeptik. Tu a tam se ještě objeví někdo, komu jde o něco, co přesahuje jeho post, jeho vlastní já. Připouštím ale, že se to pozvolna vytrácí.
Naše představy z devadesátých let o generaci, která nás vystřídá, ale vypadaly úplně jinak. Do politiky jsme tehdy vstupovali jako totální amatéři. Byli jsme nepřipravení, měli jsme snad jen něco „odžito“. Když jsme ale například navštívili švýcarský federální parlament, překvapilo mě už tehdy, jak málo se jeho poslanci liší od našich. Myslel jsem, že v zemi se staletou demokratickou tradicí budou na našem místě sedět studovaní profesionálové, rozdíl byl snad jen v jazycích, které přeci jen ovládali lépe.
Naše tehdejší očekávání možná byla naivní anebo to souvisí s tím, že se svět posouvá jinam, než jsme si mysleli. Vyrostli jsme v bipolárním světě. Když padla železná opona, měli jsme za to, že když zmizí největší zlo, svět se napraví. Jenže se ukázalo, že to tak není, naopak to nastartovalo procesy, které nikdo nedovedl předvídat. Objevují se nové fenomény, nové pohyby, se kterými si akademici lámou hlavu. Politologové, jak se ukazuje, byli vždy připravení jen na minulé konflikty. Vědí, co bylo, ale už ne, co se současnou podobou Evropské Unie nebo NATO, co s islámským radikalismem. To jsou věci, které jsme tehdy netušili.
I to, kdo se dnes politikou profesionálně zabývá, je důsledkem celkového pohybu ve společnosti, který přesahuje hranice České republiky.
Souvisí provázání současné politiky se zájmy podnikatelských subjektů s demografickou změnou, kdy dlouhodobě přibývá lidí, kteří chtějí tak řečeno „jet na vlastní triko“?
Neumím to posoudit, ale individualističtější společnost je mi bližší. Zaměstnanecký poměr jsem zažil pouze jednou v životě. Mělo by to tak být, že se čím dál více lidí se bude umět postarat sama o sebe. Což by se ale nemělo zaměňovat s tím, že se každý stará jen sám o sebe. To je otázka morálky, pocitu lidské sounáležitosti, sociální odpovědnosti a tyto pojmy by se neměly směšovat. Současná situace jakoby ale vybírala jen nevýhody z obou modelů, jakoby výhody ani neexistovaly.
Sbližování politiky se soukromými obchodními zájmy má ale za následek i obecnou ztrátu důvěry v politiku, především u mladší generace.
Politika by neměla být pupek světa a my jsme v devadesátém propadli dojmu, že je vše objímající a vše řešící. Lidé od ní stále očekávají více, než je jim schopná nabídnout. Jejich osobní životy, štěstí, nikdy nemůže naplnit. I když se v ní děje mnoho nepravého, nemůže za všechno, proč jsou lidé nešťastní. Pokud se tedy o ni dnes mladí zajímají méně než my, je to jen dobře, protože politika už neřídí naše každodenní osudy, každý náš krok. A za to jsem každé ráno vděčný.
Druhou stranou mince je fakt, že mladá generace často ani neví o tom, co zde bylo. To zjišťuji na přednáškách: nejenže to studenti neznají ze školy, protože společenskovědní disciplíny často končí rokem 1945, ale nebaví se s nimi o tom ani rodiče. Proto je pro mladé současná politika, vše, co reprezentuje, příliš vzdálené téma. Nevědí, že má kořeny v tom, jak se zde ještě před dvaceti lety žilo a že dnes se přeci jen žije o něco lépe. Bez uvědomění těchto souvislostí je snadné vzhlédnout se v tom, že houska stála čtyřicet haléřů, všichni měli práci a bezdomovci nebyli. Je to něco podobného, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Po deseti letech si vzpomenou už jen na to, jak si užívali srandy, když se někde zašívali. Ale co za buzeraci a promarněný čas to bylo, na to už ne.
Je v takovém prostředí vůbec reálné vyrovnání s komunistickou minulostí? Vždyť obraz minulého režimu má dnes spíše podobu nostalgického ohlížení po Pionýru a sociálních jistotách…
Vzpomínání na mládí s sebou vždy nese nostalgii. Vždyť nás ještě tenkrát nebolelo všechno, co nás občas trápí teď. Ale všechno, co dnes prožíváme, je podle mého názoru právě to vyrovnávání s minulostí. Jen neprobíhá tak, že by někdo rozhodl: „Teď zrušíme zločinnou stranu, napravíme křivdy, ty a ty odškodníme, další vrátíme na posty a tamty posadíme do chládku.“ Některé věci se vrátit nedají.
Přesto mi tu vadí určitý nedostatek nadhledu, velkorysosti. Německo se denacifikovalo dlouhá léta, nikoli bez chyb a omylů. Myslím, že i u nás se jich udělala spousta. Byl jsem také mezi těmi, kteří tvrdili, že nemá smysl zakazovat Komunistickou stranu, tvrdil jsem, že vymře. Ale to byl omyl, měli jsme ji zakázat! Zastánci té ideologie by založili zřejmě jinou partaj, ale už by to bylo prostě jiné, složitější. Spousta dalších věcí se udělala špatně, ale nemyslím si, že by vyrovnání neprobíhalo. Se všemi chybami a omyly stále běží, je to nekončící proces. Z morálního hlediska jsou některé věci neodpustitelné – političtí vězni z této epochy mají horší důchody než jejich bachaři –, ale je to proces a jde především o to, aby pokračoval, aby se tato témata neustále otevírala, aby člověk neztratil naději, protože vše nelze vyřešit ze dne na den. A zdá se, že ani za dvacet let.
Má tedy ještě smysl KSČM zakazovat?
Určitě! Co by vzniklo namísto ní, by už přece bylo něco jiného! Pokud se podíváte na druhý okraj politického spektra, zákaz Dělnické strany vyvolal, že se titíž lidé prostě museli přetransformovat do jiného uskupení. Ale to vše jsou komplikace, překážky a je naší povinností je klást. Žádná z nich není nepřekonatelná, ale je třeba to dělat. Jako znamení, že každému ještě není všechno lhostejné.
Petr Frinta
Michal Prokop (* 1946) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a kulturní studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proslavil se především jako zpěvák, jeho vlastními slovy jeho hudební dráha správný směr nabrala po slavných začátcích v šedesátých letech opět až v letech osmdesátých po obklopení se novými spoluhráči. V devadesátých letech dráhu muzikanta přerušila politická kariéra: Michal Prokop byl poslancem, náměstkem Ministra kultury a ředitelem společnosti Praha – evropské město kultury 2000. V současné době kromě koncertování moderuje diskusní pořad Krásný ztráty na České televizi, zároveň přednáší mediální právo na Univerzitě Karlově. a na katedře produkce pražské DAMU.
„Zlatá deska vypovídá o tom, jak si člověk momentálně stojí. Vztaženo ke dnešní situaci tedy, jak si stojí mezi těmi, kdo ještě desky vůbec prodávají, tedy, že i dnes dovede prodat pět tisíc nosičů.“
„Někteří diváci a často i hosté se domnívají, že Krásný ztráty natáčíme ve stejnojmenné kavárně. Jenže ta vznikla až několik let poté, co se rozběhl pořad.“
Podruhé naposledy
„Hudebník by měl vystupovat, dokud si myslí, že může. Ale já si to můžu myslet a posluchači už ne. Je tedy moje starost, abych to dokázal poznat předtím, než mi to někdo přijde říct,“ uvádí k otázce odchodu do uměleckého důchodu Michal Prokop. Přestože hudebníkovi, televiznímu moderátorovi a někdejšímu poslanci bude v srpnu 65 let, do výslužby se prozatím nechystá. Posluchače čeká nová deska a televizní diváky pak zcela nový pořad.
Jste uprostřed příprav na nové album: kdy a jaké bude?
Měla by to být řadová deska s novým materiálem. Po letech jsem najednou dostal chuť ještě něco zkusit, i v době, kdy se skoro nic neprodává. Ne z obchodních důvodů, ale pro pocit, že na to ještě pořád mám. Inspirovalo mě i to, že jsem se vybavil pro domácí nahrávání.
Vyzval jsem oblíbené autory a spoluhráče, s nimiž léta pracuji, aby se jí účastnili také. Prozatím mám devět věcí, šest mých, tři od Petra Skoumala, většinou na texty Pavla Šruta. Ale ne výhradně, jak to bylo na předchozím albu Poprvé naposledy. Dva texty jsou od mého kolegy z televizních projektů Honzy Laciny, je zajímavý poeta. Kdy deska bude, říct neumím, do konce léta bych rád měl materiál pohromadě, čekám ještě na příspěvky mých kolegů.
Bude se „podomácku“ nahrávat celé album?
Vybavil jsem se jen pro výrobu demo snímků. Vše, co jsem do této doby složil, jsem si vždycky nějak nahrál, sám doma, s kytarou, skladby pak již aranžoval někdo jiný. I tentokráte jsem se rozhodl snímky pořídit doma, ale na profesionální technické úrovni, se základními aranžmá a instrumentací. Další dimenzi – špičkové instrumentální výkony – písně dostanou, až přijdou ti, co opravdu umí hrát.
Předpokládám, že nová deska vznikne stejně jako minulá: základy se nahrají ve velkém studiu a playbacky, dokončovací práce a zpěvy se udělají jinde. Moji kolegové jsou vybaveni profesionálními domácími studii, co v nich nahrají, se do desky dosadí při míchání. Tahle technologie je úžasná, doma má člověk největší klid, a pokud je schopen snímek dodat v požadované kvalitě, je to určitě lepší, než aby nad ním visel Damoklův meč ubíhajícího času. Na druhou stranu, pokud máte jasně daná od – do, je to určitý tlak, aby se vše dokončilo včas a nevleklo se příliš dlouho. Ale to v našem případě nehrozí, narozdíl od některých zahraničních kapel.
Váš vrstevník – legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo – v rozhovorech zdůrazňuje, že s přibývajícími zkušenostmi roste u hudebníka i autocenzura. Do jaké míry vás brzdí při psaní nového materiálu?
Kdykoli se něco povede, navázat něčím dalším je o to riskantnější. Neustále se přesvědčujete, jestli vám neubývají síly, inspirace. Na jevišti stojím čtyřiačtyřicet let, od roku 1967. Ne, že bych toho natočil málo, ale také ne, že bych toho natočil moc. Sebereflexe v tom hraje určitou roli. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem se dopracoval k předchozí desce. Důvodů byla spousta, hlavně nehudebních, nakonec jsem se k ní ale dokopal a možná dost neskromně si myslím, že se povedla. Pojmenoval jsem ji Poprvé naposledy, protože jsem si říkal „Bůhví, jestli ještě někdy…“
Čtyři roky jsem měl pocit, že to stačilo, ale najednou to přišlo a já si řekl, „O co jde?“ Tak třeba Kolej Yesterday byla výborná deska, nejen hudebně, ale i načasováním, strefila se do správné doby. Teď to bude tak, že do toho půjdu, album vyjde a uvidím, co se stane. Ale nebudu si s tím dopředu lámat hlavu.
Odjakživa jste zpíval anebo i zhudebňoval výhradně texty jiných autorů. Proč se vám doposud nepodařilo přijít s vlastními?
Mám bohužel ten deficit, že mě nenapadají příběhy. Je to otázka základního nápadu, protože techniku, operaci s jazykem, bych zvládnout měl. Jeden svůj text jsem kdysi natočil, ale bylo to spíše technicistní hraní se slovy. To ovládám, protože všechno, co dělám mimo muziku, nějakým způsobem s jazykem souvisí. Ale bez příběhů se texty dělat nedají. Čili hudbu skládám na slova, které dostanu. Devět věcí na nové album vznikalo na hotové texty. Pro češtinu je to ideální model: text je primární, hudba vychází z něj. Odpadají tím problémy s frázováním, například krátkými a dlouhými samohláskami.
Vyrůstal jste na černé hudbě, vaše raná tvorba jí byla silně ovlivněná. Na nahrávkách pozdějších jejích prvků ubylo, nestýská se vám po ní?
Na pódiu se ke kořenům vracím neustále. Jednak proto, že mě to baví, jednak standardy zpívám, protože si myslím, že to umím. I když jsou moje písničky všechno jiné než tradiční bluesové dvanáctky nebo soulové patterny, to cítění v nich stále je. Jednou provždy ve mně černá hudba zůstala a v nějaké zasuté podobě se zrcadlí ve všem, co jsem kdy napsal. Jde spíše o pocit, nějakou stylovostí se netrápím. Navíc, když jsem Ondřeji Bezrovi před lety pouštěl Poprvé naposledy, překvapivě prohlásil, že to je nejsoulovější z mých desek.
Připravované album ale není jedinou novinkou z vašeho tábora, druhou je chystaný televizní pořad, který by měl vystřídat Krásný ztráty…
Vedení ČT2 mi nabídlo pořad nový, docela jiný, než jaké jsou Krásný ztráty. Představa o něm se neustále vyvíjí, na obrazovce by se měl objevit od nového roku. Pevně doufám, že se nám povede dotáhnout ho do konce, navzdory změnám, které v České televizi probíhají.
V tuto chvíli mohu říct, že půjde o pořad méně intimní, než Krásný ztráty, s více hosty a i na moderování budeme dva. Kdo ale bude mým partnerem, nechci zatím prozrazovat. Jádrem budou témata, která ve společnosti hrají důležitou roli, ale přitom nemusí nutně být aktuální, vázané na události. Témata, která okolo sebe často nabalují mýty a naším cílem je demytizovat je. Na podzim vyrobíme několik pilotních dílů, ověříme si, nakolik je naše představa reálná. Krásný ztráty poběží do konce roku, nový pořad by je měl plynule vystřídat.
Životnost diskusního pořadu určují dva faktory. Charisma moderátora, které se dříve nebo později okouká, a hosté. Podle jakého klíče dvojice sestavujete?
To je nejčastější otázka, kterou dostávám. Pravidel je jen velmi málo. Prvním jsme unikátní: od počátku je pořad koncipovaný tak, že každý host se v něm může objevit jen jednou, netočíme dokola čtyřicet provařených lidí. Na „place“ se pokoušíme o interakci, oba hosté jsou neustále spolu.
Co pojmenovat ani nedovedu, je, jak sestavujeme konkrétní dvojice. Jsou mezi nimi takové, které se znají od narození, ale i lidé, kteří se poprvé seznámí až před kamerou. Obojí bývá zajímavé, ale ani jedno není pravidlem. Snažíme se, aby to byly dva různé světy, například představitelé různých generací, kteří dělají to samé. Nestavíme dvojice v duchu odpůrce – příznivce, často je to jen intuice.
Nedávno jsme pozvali dva nově nastoupivší ředitele státních institucí – Národní Galerie a České filharmonie. Vazba je jasná: dva, kteří stojí na startu. Jeden je takzvaně od fochu, proti němu ekonom, který se do Národní galerie dostal jako manažer. Chtěli jsme, aby si divák položil otázku, zda v čele kulturní instituce má stát nositel vize anebo manažer, za nějž tu vizi nese jeho umělecký šéf.
Diváci mají možnost shlédnout sedmatřicetiminutový sestřih, z jak dlouhého záznamu obvykle vzniká?
Většinou máme po ruce zhruba dvojnásobek metráže. Režisér dílu – Honza Lacina nebo Tereza Kopáčová – má na starosti základní sestřih. Po projekci ve střižně si řekneme, co bychom vyhodili anebo naopak vrátili.
Nikdy se nestalo, že by host měl dojem, že jsme ho sestřihem nějak zásadně zkreslili. Což je dané tím, že to není aktuální politika, kde vždy panuje největší obava. Naopak největší problém v tomto směru byl s jedním režisérem, který si ovšem pletl roli hosta s rolí režiséra.
Ještě před Krásnými ztrátami jste moderoval diskusní pořad Nic ve zlým. Neláká vás vrátit se k tomuto formátu, kdy hosté z řad politiků nekomentují aktuální dění, ale spíše vysvětlují souvislosti a snaží se představit přesvědčení, z nějž jejich program vyrůstá?
Trochu láká, proto také občas něco podobného ve „ztrátách“ oprašuji. Na rozdíl třeba od Marka Ebena se politice striktně nevyhýbám, ale ani ji cíleně nevyhledávám. K životu patří, ale jen v rozumné míře, a konec konců jsem v ní strávil několik let. Snažím se ji prezentovat spíše přes konkrétní osobnosti, jejich chování a motivy. U tohoto typu pořadu musím mít pocit, že host mě zajímá jako osobnost, musím mít pocit, že něco dokázal, a proto si ho můžu vážit, i když s ním nemusím souhlasit.
Do relací ČT 24 nebo Otázek Václava Moravce nejsou politici zváni z tohoto důvodu, ale proto, že zaujímají určitou pozici a názor, který je aktuální a k té pozici adekvátní. Proto má jeho pořad často konfrontační charakter. Ve svém věku nemám chuť a náladu bavit se před kamerou s těmi, se kterými bych si za normálních okolností ani nepodal ruku.
Do jaké míry souhlasíte s názorem, že se současná česká politika vyprazdňuje? Že již jde jen o rutinní vykonávání moci, udržování statutu quo, bez hlubší vazby na reálné potřeby obyvatel?
V mnoha směrech bych s tím souhlasil, jen nejsem až takový skeptik. Tu a tam se ještě objeví někdo, komu jde o něco, co přesahuje jeho post, jeho vlastní já. Připouštím ale, že se to pozvolna vytrácí.
Naše představy z devadesátých let o generaci, která nás vystřídá, ale vypadaly úplně jinak. Do politiky jsme tehdy vstupovali jako totální amatéři. Byli jsme nepřipravení, měli jsme snad jen něco „odžito“. Když jsme ale například navštívili švýcarský federální parlament, překvapilo mě už tehdy, jak málo se jeho poslanci liší od našich. Myslel jsem, že v zemi se staletou demokratickou tradicí budou na našem místě sedět studovaní profesionálové, rozdíl byl snad jen v jazycích, které přeci jen ovládali lépe.
Naše tehdejší očekávání možná byla naivní anebo to souvisí s tím, že se svět posouvá jinam, než jsme si mysleli. Vyrostli jsme v bipolárním světě. Když padla železná opona, měli jsme za to, že když zmizí největší zlo, svět se napraví. Jenže se ukázalo, že to tak není, naopak to nastartovalo procesy, které nikdo nedovedl předvídat. Objevují se nové fenomény, nové pohyby, se kterými si akademici lámou hlavu. Politologové, jak se ukazuje, byli vždy připravení jen na minulé konflikty. Vědí, co bylo, ale už ne, co se současnou podobou Evropské Unie nebo NATO, co s islámským radikalismem. To jsou věci, které jsme tehdy netušili.
I to, kdo se dnes politikou profesionálně zabývá, je důsledkem celkového pohybu ve společnosti, který přesahuje hranice České republiky.
Souvisí provázání současné politiky se zájmy podnikatelských subjektů s demografickou změnou, kdy dlouhodobě přibývá lidí, kteří chtějí tak řečeno „jet na vlastní triko“?
Neumím to posoudit, ale individualističtější společnost je mi bližší. Zaměstnanecký poměr jsem zažil pouze jednou v životě. Mělo by to tak být, že se čím dál více lidí se bude umět postarat sama o sebe. Což by se ale nemělo zaměňovat s tím, že se každý stará jen sám o sebe. To je otázka morálky, pocitu lidské sounáležitosti, sociální odpovědnosti a tyto pojmy by se neměly směšovat. Současná situace jakoby ale vybírala jen nevýhody z obou modelů, jakoby výhody ani neexistovaly.
Sbližování politiky se soukromými obchodními zájmy má ale za následek i obecnou ztrátu důvěry v politiku, především u mladší generace.
Politika by neměla být pupek světa a my jsme v devadesátém propadli dojmu, že je vše objímající a vše řešící. Lidé od ní stále očekávají více, než je jim schopná nabídnout. Jejich osobní životy, štěstí, nikdy nemůže naplnit. I když se v ní děje mnoho nepravého, nemůže za všechno, proč jsou lidé nešťastní. Pokud se tedy o ni dnes mladí zajímají méně než my, je to jen dobře, protože politika už neřídí naše každodenní osudy, každý náš krok. A za to jsem každé ráno vděčný.
Druhou stranou mince je fakt, že mladá generace často ani neví o tom, co zde bylo. To zjišťuji na přednáškách: nejenže to studenti neznají ze školy, protože společenskovědní disciplíny často končí rokem 1945, ale nebaví se s nimi o tom ani rodiče. Proto je pro mladé současná politika, vše, co reprezentuje, příliš vzdálené téma. Nevědí, že má kořeny v tom, jak se zde ještě před dvaceti lety žilo a že dnes se přeci jen žije o něco lépe. Bez uvědomění těchto souvislostí je snadné vzhlédnout se v tom, že houska stála čtyřicet haléřů, všichni měli práci a bezdomovci nebyli. Je to něco podobného, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Po deseti letech si vzpomenou už jen na to, jak si užívali srandy, když se někde zašívali. Ale co za buzeraci a promarněný čas to bylo, na to už ne.
Je v takovém prostředí vůbec reálné vyrovnání s komunistickou minulostí? Vždyť obraz minulého režimu má dnes spíše podobu nostalgického ohlížení po Pionýru a sociálních jistotách…
Vzpomínání na mládí s sebou vždy nese nostalgii. Vždyť nás ještě tenkrát nebolelo všechno, co nás občas trápí teď. Ale všechno, co dnes prožíváme, je podle mého názoru právě to vyrovnávání s minulostí. Jen neprobíhá tak, že by někdo rozhodl: „Teď zrušíme zločinnou stranu, napravíme křivdy, ty a ty odškodníme, další vrátíme na posty a tamty posadíme do chládku.“ Některé věci se vrátit nedají.
Přesto mi tu vadí určitý nedostatek nadhledu, velkorysosti. Německo se denacifikovalo dlouhá léta, nikoli bez chyb a omylů. Myslím, že i u nás se jich udělala spousta. Byl jsem také mezi těmi, kteří tvrdili, že nemá smysl zakazovat Komunistickou stranu, tvrdil jsem, že vymře. Ale to byl omyl, měli jsme ji zakázat! Zastánci té ideologie by založili zřejmě jinou partaj, ale už by to bylo prostě jiné, složitější. Spousta dalších věcí se udělala špatně, ale nemyslím si, že by vyrovnání neprobíhalo. Se všemi chybami a omyly stále běží, je to nekončící proces. Z morálního hlediska jsou některé věci neodpustitelné – političtí vězni z této epochy mají horší důchody než jejich bachaři –, ale je to proces a jde především o to, aby pokračoval, aby se tato témata neustále otevírala, aby člověk neztratil naději, protože vše nelze vyřešit ze dne na den. A zdá se, že ani za dvacet let.
Má tedy ještě smysl KSČM zakazovat?
Určitě! Co by vzniklo namísto ní, by už přece bylo něco jiného! Pokud se podíváte na druhý okraj politického spektra, zákaz Dělnické strany vyvolal, že se titíž lidé prostě museli přetransformovat do jiného uskupení. Ale to vše jsou komplikace, překážky a je naší povinností je klást. Žádná z nich není nepřekonatelná, ale je třeba to dělat. Jako znamení, že každému ještě není všechno lhostejné.
Petr Frinta
Michal Prokop (* 1946) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a kulturní studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proslavil se především jako zpěvák, jeho vlastními slovy jeho hudební dráha správný směr nabrala po slavných začátcích v šedesátých letech opět až v letech osmdesátých po obklopení se novými spoluhráči. V devadesátých letech dráhu muzikanta přerušila politická kariéra: Michal Prokop byl poslancem, náměstkem Ministra kultury a ředitelem společnosti Praha – evropské město kultury 2000. V současné době kromě koncertování moderuje diskusní pořad Krásný ztráty na České televizi, zároveň přednáší mediální právo na Univerzitě Karlově. a na katedře produkce pražské DAMU.
„Zlatá deska vypovídá o tom, jak si člověk momentálně stojí. Vztaženo ke dnešní situaci tedy, jak si stojí mezi těmi, kdo ještě desky vůbec prodávají, tedy, že i dnes dovede prodat pět tisíc nosičů.“
„Někteří diváci a často i hosté se domnívají, že Krásný ztráty natáčíme ve stejnojmenné kavárně. Jenže ta vznikla až několik let poté, co se rozběhl pořad.“
Podruhé naposledy
„Hudebník by měl vystupovat, dokud si myslí, že může. Ale já si to můžu myslet a posluchači už ne. Je tedy moje starost, abych to dokázal poznat předtím, než mi to někdo přijde říct,“ uvádí k otázce odchodu do uměleckého důchodu Michal Prokop. Přestože hudebníkovi, televiznímu moderátorovi a někdejšímu poslanci bude v srpnu 65 let, do výslužby se prozatím nechystá. Posluchače čeká nová deska a televizní diváky pak zcela nový pořad.
Jste uprostřed příprav na nové album: kdy a jaké bude?
Měla by to být řadová deska s novým materiálem. Po letech jsem najednou dostal chuť ještě něco zkusit, i v době, kdy se skoro nic neprodává. Ne z obchodních důvodů, ale pro pocit, že na to ještě pořád mám. Inspirovalo mě i to, že jsem se vybavil pro domácí nahrávání.
Vyzval jsem oblíbené autory a spoluhráče, s nimiž léta pracuji, aby se jí účastnili také. Prozatím mám devět věcí, šest mých, tři od Petra Skoumala, většinou na texty Pavla Šruta. Ale ne výhradně, jak to bylo na předchozím albu Poprvé naposledy. Dva texty jsou od mého kolegy z televizních projektů Honzy Laciny, je zajímavý poeta. Kdy deska bude, říct neumím, do konce léta bych rád měl materiál pohromadě, čekám ještě na příspěvky mých kolegů.
Bude se „podomácku“ nahrávat celé album?
Vybavil jsem se jen pro výrobu demo snímků. Vše, co jsem do této doby složil, jsem si vždycky nějak nahrál, sám doma, s kytarou, skladby pak již aranžoval někdo jiný. I tentokráte jsem se rozhodl snímky pořídit doma, ale na profesionální technické úrovni, se základními aranžmá a instrumentací. Další dimenzi – špičkové instrumentální výkony – písně dostanou, až přijdou ti, co opravdu umí hrát.
Předpokládám, že nová deska vznikne stejně jako minulá: základy se nahrají ve velkém studiu a playbacky, dokončovací práce a zpěvy se udělají jinde. Moji kolegové jsou vybaveni profesionálními domácími studii, co v nich nahrají, se do desky dosadí při míchání. Tahle technologie je úžasná, doma má člověk největší klid, a pokud je schopen snímek dodat v požadované kvalitě, je to určitě lepší, než aby nad ním visel Damoklův meč ubíhajícího času. Na druhou stranu, pokud máte jasně daná od – do, je to určitý tlak, aby se vše dokončilo včas a nevleklo se příliš dlouho. Ale to v našem případě nehrozí, narozdíl od některých zahraničních kapel.
Váš vrstevník – legendární slovenský baskytarista Fedor Frešo – v rozhovorech zdůrazňuje, že s přibývajícími zkušenostmi roste u hudebníka i autocenzura. Do jaké míry vás brzdí při psaní nového materiálu?
Kdykoli se něco povede, navázat něčím dalším je o to riskantnější. Neustále se přesvědčujete, jestli vám neubývají síly, inspirace. Na jevišti stojím čtyřiačtyřicet let, od roku 1967. Ne, že bych toho natočil málo, ale také ne, že bych toho natočil moc. Sebereflexe v tom hraje určitou roli. Trvalo mi sedmnáct let, než jsem se dopracoval k předchozí desce. Důvodů byla spousta, hlavně nehudebních, nakonec jsem se k ní ale dokopal a možná dost neskromně si myslím, že se povedla. Pojmenoval jsem ji Poprvé naposledy, protože jsem si říkal „Bůhví, jestli ještě někdy…“
Čtyři roky jsem měl pocit, že to stačilo, ale najednou to přišlo a já si řekl, „O co jde?“ Tak třeba Kolej Yesterday byla výborná deska, nejen hudebně, ale i načasováním, strefila se do správné doby. Teď to bude tak, že do toho půjdu, album vyjde a uvidím, co se stane. Ale nebudu si s tím dopředu lámat hlavu.
Odjakživa jste zpíval anebo i zhudebňoval výhradně texty jiných autorů. Proč se vám doposud nepodařilo přijít s vlastními?
Mám bohužel ten deficit, že mě nenapadají příběhy. Je to otázka základního nápadu, protože techniku, operaci s jazykem, bych zvládnout měl. Jeden svůj text jsem kdysi natočil, ale bylo to spíše technicistní hraní se slovy. To ovládám, protože všechno, co dělám mimo muziku, nějakým způsobem s jazykem souvisí. Ale bez příběhů se texty dělat nedají. Čili hudbu skládám na slova, které dostanu. Devět věcí na nové album vznikalo na hotové texty. Pro češtinu je to ideální model: text je primární, hudba vychází z něj. Odpadají tím problémy s frázováním, například krátkými a dlouhými samohláskami.
Vyrůstal jste na černé hudbě, vaše raná tvorba jí byla silně ovlivněná. Na nahrávkách pozdějších jejích prvků ubylo, nestýská se vám po ní?
Na pódiu se ke kořenům vracím neustále. Jednak proto, že mě to baví, jednak standardy zpívám, protože si myslím, že to umím. I když jsou moje písničky všechno jiné než tradiční bluesové dvanáctky nebo soulové patterny, to cítění v nich stále je. Jednou provždy ve mně černá hudba zůstala a v nějaké zasuté podobě se zrcadlí ve všem, co jsem kdy napsal. Jde spíše o pocit, nějakou stylovostí se netrápím. Navíc, když jsem Ondřeji Bezrovi před lety pouštěl Poprvé naposledy, překvapivě prohlásil, že to je nejsoulovější z mých desek.
Připravované album ale není jedinou novinkou z vašeho tábora, druhou je chystaný televizní pořad, který by měl vystřídat Krásný ztráty…
Vedení ČT2 mi nabídlo pořad nový, docela jiný, než jaké jsou Krásný ztráty. Představa o něm se neustále vyvíjí, na obrazovce by se měl objevit od nového roku. Pevně doufám, že se nám povede dotáhnout ho do konce, navzdory změnám, které v České televizi probíhají.
V tuto chvíli mohu říct, že půjde o pořad méně intimní, než Krásný ztráty, s více hosty a i na moderování budeme dva. Kdo ale bude mým partnerem, nechci zatím prozrazovat. Jádrem budou témata, která ve společnosti hrají důležitou roli, ale přitom nemusí nutně být aktuální, vázané na události. Témata, která okolo sebe často nabalují mýty a naším cílem je demytizovat je. Na podzim vyrobíme několik pilotních dílů, ověříme si, nakolik je naše představa reálná. Krásný ztráty poběží do konce roku, nový pořad by je měl plynule vystřídat.
Životnost diskusního pořadu určují dva faktory. Charisma moderátora, které se dříve nebo později okouká, a hosté. Podle jakého klíče dvojice sestavujete?
To je nejčastější otázka, kterou dostávám. Pravidel je jen velmi málo. Prvním jsme unikátní: od počátku je pořad koncipovaný tak, že každý host se v něm může objevit jen jednou, netočíme dokola čtyřicet provařených lidí. Na „place“ se pokoušíme o interakci, oba hosté jsou neustále spolu.
Co pojmenovat ani nedovedu, je, jak sestavujeme konkrétní dvojice. Jsou mezi nimi takové, které se znají od narození, ale i lidé, kteří se poprvé seznámí až před kamerou. Obojí bývá zajímavé, ale ani jedno není pravidlem. Snažíme se, aby to byly dva různé světy, například představitelé různých generací, kteří dělají to samé. Nestavíme dvojice v duchu odpůrce – příznivce, často je to jen intuice.
Nedávno jsme pozvali dva nově nastoupivší ředitele státních institucí – Národní Galerie a České filharmonie. Vazba je jasná: dva, kteří stojí na startu. Jeden je takzvaně od fochu, proti němu ekonom, který se do Národní galerie dostal jako manažer. Chtěli jsme, aby si divák položil otázku, zda v čele kulturní instituce má stát nositel vize anebo manažer, za nějž tu vizi nese jeho umělecký šéf.
Diváci mají možnost shlédnout sedmatřicetiminutový sestřih, z jak dlouhého záznamu obvykle vzniká?
Většinou máme po ruce zhruba dvojnásobek metráže. Režisér dílu – Honza Lacina nebo Tereza Kopáčová – má na starosti základní sestřih. Po projekci ve střižně si řekneme, co bychom vyhodili anebo naopak vrátili.
Nikdy se nestalo, že by host měl dojem, že jsme ho sestřihem nějak zásadně zkreslili. Což je dané tím, že to není aktuální politika, kde vždy panuje největší obava. Naopak největší problém v tomto směru byl s jedním režisérem, který si ovšem pletl roli hosta s rolí režiséra.
Ještě před Krásnými ztrátami jste moderoval diskusní pořad Nic ve zlým. Neláká vás vrátit se k tomuto formátu, kdy hosté z řad politiků nekomentují aktuální dění, ale spíše vysvětlují souvislosti a snaží se představit přesvědčení, z nějž jejich program vyrůstá?
Trochu láká, proto také občas něco podobného ve „ztrátách“ oprašuji. Na rozdíl třeba od Marka Ebena se politice striktně nevyhýbám, ale ani ji cíleně nevyhledávám. K životu patří, ale jen v rozumné míře, a konec konců jsem v ní strávil několik let. Snažím se ji prezentovat spíše přes konkrétní osobnosti, jejich chování a motivy. U tohoto typu pořadu musím mít pocit, že host mě zajímá jako osobnost, musím mít pocit, že něco dokázal, a proto si ho můžu vážit, i když s ním nemusím souhlasit.
Do relací ČT 24 nebo Otázek Václava Moravce nejsou politici zváni z tohoto důvodu, ale proto, že zaujímají určitou pozici a názor, který je aktuální a k té pozici adekvátní. Proto má jeho pořad často konfrontační charakter. Ve svém věku nemám chuť a náladu bavit se před kamerou s těmi, se kterými bych si za normálních okolností ani nepodal ruku.
Do jaké míry souhlasíte s názorem, že se současná česká politika vyprazdňuje? Že již jde jen o rutinní vykonávání moci, udržování statutu quo, bez hlubší vazby na reálné potřeby obyvatel?
V mnoha směrech bych s tím souhlasil, jen nejsem až takový skeptik. Tu a tam se ještě objeví někdo, komu jde o něco, co přesahuje jeho post, jeho vlastní já. Připouštím ale, že se to pozvolna vytrácí.
Naše představy z devadesátých let o generaci, která nás vystřídá, ale vypadaly úplně jinak. Do politiky jsme tehdy vstupovali jako totální amatéři. Byli jsme nepřipravení, měli jsme snad jen něco „odžito“. Když jsme ale například navštívili švýcarský federální parlament, překvapilo mě už tehdy, jak málo se jeho poslanci liší od našich. Myslel jsem, že v zemi se staletou demokratickou tradicí budou na našem místě sedět studovaní profesionálové, rozdíl byl snad jen v jazycích, které přeci jen ovládali lépe.
Naše tehdejší očekávání možná byla naivní anebo to souvisí s tím, že se svět posouvá jinam, než jsme si mysleli. Vyrostli jsme v bipolárním světě. Když padla železná opona, měli jsme za to, že když zmizí největší zlo, svět se napraví. Jenže se ukázalo, že to tak není, naopak to nastartovalo procesy, které nikdo nedovedl předvídat. Objevují se nové fenomény, nové pohyby, se kterými si akademici lámou hlavu. Politologové, jak se ukazuje, byli vždy připravení jen na minulé konflikty. Vědí, co bylo, ale už ne, co se současnou podobou Evropské Unie nebo NATO, co s islámským radikalismem. To jsou věci, které jsme tehdy netušili.
I to, kdo se dnes politikou profesionálně zabývá, je důsledkem celkového pohybu ve společnosti, který přesahuje hranice České republiky.
Souvisí provázání současné politiky se zájmy podnikatelských subjektů s demografickou změnou, kdy dlouhodobě přibývá lidí, kteří chtějí tak řečeno „jet na vlastní triko“?
Neumím to posoudit, ale individualističtější společnost je mi bližší. Zaměstnanecký poměr jsem zažil pouze jednou v životě. Mělo by to tak být, že se čím dál více lidí se bude umět postarat sama o sebe. Což by se ale nemělo zaměňovat s tím, že se každý stará jen sám o sebe. To je otázka morálky, pocitu lidské sounáležitosti, sociální odpovědnosti a tyto pojmy by se neměly směšovat. Současná situace jakoby ale vybírala jen nevýhody z obou modelů, jakoby výhody ani neexistovaly.
Sbližování politiky se soukromými obchodními zájmy má ale za následek i obecnou ztrátu důvěry v politiku, především u mladší generace.
Politika by neměla být pupek světa a my jsme v devadesátém propadli dojmu, že je vše objímající a vše řešící. Lidé od ní stále očekávají více, než je jim schopná nabídnout. Jejich osobní životy, štěstí, nikdy nemůže naplnit. I když se v ní děje mnoho nepravého, nemůže za všechno, proč jsou lidé nešťastní. Pokud se tedy o ni dnes mladí zajímají méně než my, je to jen dobře, protože politika už neřídí naše každodenní osudy, každý náš krok. A za to jsem každé ráno vděčný.
Druhou stranou mince je fakt, že mladá generace často ani neví o tom, co zde bylo. To zjišťuji na přednáškách: nejenže to studenti neznají ze školy, protože společenskovědní disciplíny často končí rokem 1945, ale nebaví se s nimi o tom ani rodiče. Proto je pro mladé současná politika, vše, co reprezentuje, příliš vzdálené téma. Nevědí, že má kořeny v tom, jak se zde ještě před dvaceti lety žilo a že dnes se přeci jen žije o něco lépe. Bez uvědomění těchto souvislostí je snadné vzhlédnout se v tom, že houska stála čtyřicet haléřů, všichni měli práci a bezdomovci nebyli. Je to něco podobného, jako když chlapi vzpomínají na vojnu. Po deseti letech si vzpomenou už jen na to, jak si užívali srandy, když se někde zašívali. Ale co za buzeraci a promarněný čas to bylo, na to už ne.
Je v takovém prostředí vůbec reálné vyrovnání s komunistickou minulostí? Vždyť obraz minulého režimu má dnes spíše podobu nostalgického ohlížení po Pionýru a sociálních jistotách…
Vzpomínání na mládí s sebou vždy nese nostalgii. Vždyť nás ještě tenkrát nebolelo všechno, co nás občas trápí teď. Ale všechno, co dnes prožíváme, je podle mého názoru právě to vyrovnávání s minulostí. Jen neprobíhá tak, že by někdo rozhodl: „Teď zrušíme zločinnou stranu, napravíme křivdy, ty a ty odškodníme, další vrátíme na posty a tamty posadíme do chládku.“ Některé věci se vrátit nedají.
Přesto mi tu vadí určitý nedostatek nadhledu, velkorysosti. Německo se denacifikovalo dlouhá léta, nikoli bez chyb a omylů. Myslím, že i u nás se jich udělala spousta. Byl jsem také mezi těmi, kteří tvrdili, že nemá smysl zakazovat Komunistickou stranu, tvrdil jsem, že vymře. Ale to byl omyl, měli jsme ji zakázat! Zastánci té ideologie by založili zřejmě jinou partaj, ale už by to bylo prostě jiné, složitější. Spousta dalších věcí se udělala špatně, ale nemyslím si, že by vyrovnání neprobíhalo. Se všemi chybami a omyly stále běží, je to nekončící proces. Z morálního hlediska jsou některé věci neodpustitelné – političtí vězni z této epochy mají horší důchody než jejich bachaři –, ale je to proces a jde především o to, aby pokračoval, aby se tato témata neustále otevírala, aby člověk neztratil naději, protože vše nelze vyřešit ze dne na den. A zdá se, že ani za dvacet let.
Má tedy ještě smysl KSČM zakazovat?
Určitě! Co by vzniklo namísto ní, by už přece bylo něco jiného! Pokud se podíváte na druhý okraj politického spektra, zákaz Dělnické strany vyvolal, že se titíž lidé prostě museli přetransformovat do jiného uskupení. Ale to vše jsou komplikace, překážky a je naší povinností je klást. Žádná z nich není nepřekonatelná, ale je třeba to dělat. Jako znamení, že každému ještě není všechno lhostejné.
Petr Frinta
Michal Prokop (* 1946) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze a kulturní studia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Proslavil se především jako zpěvák, jeho vlastními slovy jeho hudební dráha správný směr nabrala po slavných začátcích v šedesátých letech opět až v letech osmdesátých po obklopení se novými spoluhráči. V devadesátých letech dráhu muzikanta přerušila politická kariéra: Michal Prokop byl poslancem, náměstkem Ministra kultury a ředitelem společnosti Praha – evropské město kultury 2000. V současné době kromě koncertování moderuje diskusní pořad Krásný ztráty na České televizi, zároveň přednáší mediální právo na Univerzitě Karlově. a na katedře produkce pražské DAMU.
„Zlatá deska vypovídá o tom, jak si člověk momentálně stojí. Vztaženo ke dnešní situaci tedy, jak si stojí mezi těmi, kdo ještě desky vůbec prodávají, tedy, že i dnes dovede prodat pět tisíc nosičů.“
„Někteří diváci a často i hosté se domnívají, že Krásný ztráty natáčíme ve stejnojmenné kavárně. Jenže ta vznikla až několik let poté, co se rozběhl pořad.“
http://www.facebook.com/pages/Michal-Prokop/140476589317168?v=wall&ref=ts
http://kultura.ihned.cz/c1-48601250-kdyz-je-rockerovi-64-michal-prokop-slavil-v-lucerne-beatlesacky-vek
Klikněte si na odkaz: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/hudba/michal-prokop-64-je-jenom-cislovka_188280.html
Vzhledem k zájmu o vstupenky na sezení přidávají pořadatelé další lístky do prodeje.
Vstupenky k sezení na vánočního Michala Prokopa s podtitulem "už mi bylo šedesát a čtyři", na kterém Prokop oslaví také své narozeniny, byly záhy vyprodány. Pořadatelé se ale inspirovali koncerty respektovaných legend britské nebo americké scény, pro které je nedílnou součástí jejich turné londýnská Royal Albert Hall. "Praze chybí sál podobný Royal Albert Hall s dostatečnou kapacitou míst k sezení. Velký sál Lucerny, který je mekkou československého rocku, má ale podobnou prestiž. Umístěním podia, a dalších míst k sezení při koncertu Michala Prokopa se pohodlí a komorní atmosferu londýnského sálu pokusíme alespoň symbolicky českým divákům přiblížit" vysvětluje speciální postavení sálu pro koncert František Prajzler, nájemce velkého sálu Lucerny. Do předprodeje jde tak dalších pět set vstupenek k sezení. "Podium bude stát uprostřed sálu a plnohodnotný zážitek čeká diváky z obou stran s ložemi, z galerie, i z balkonu, který bude při této akci vlastně přímo proti podiu. Navíc po obou stranách přímo u podia přidáváme další místa na sezení, aniž by nějak překážely stojícím divákům před podiem. Zajištěna bude i projekce, aby nezůstal pozadu vizuální zážitek". doplňuje David Gaydečka z pořádající agentury Joe´s Garage.
Koncert, který se uskuteční 13.prosince, nebude výjimečný jen postavením interiéru sálu, ale i svým programem. Diváky čeká tříhodinový koncert Michala Prokopa a jeho standardní sestavy Framus Five. Účast v programu potvrdila celá řada exkluzivních hostů, kteří vystoupí s Framusem. Diváci koncertu se tak mohou těšit na Jiřího Stivína, Yellow Sisters, Jana Buriana, Petra Skoumala, Václava Koubka s Janem Ponocným a Markétu Foukalovou a možná i další.
Vstupenky ke stání i sezení jsou k dostání v předprodejní síti Ticketpro. 12. listopadu končí speciální zvýhodněná cena na vstupenky ke stání. Ty budou ale i nadále v prodeji.
Koncert pořádá agentura Joe´s Garage. Partnery akce jsou Radio Beat a Poštovní Spořitelna.
MICHAL PROKOP, FRAMUS FIVE & hosté
Už mi bylo šedesát a čtyři …
Vánoční koncert u příležitosti 64. narozenin
pondělí 13.12. velký sál, Lucerna, Praha
start: 20h
http://www.framus-vintage.de/modules/news/NewsList.php?typ=NEWS_VINTAGE&katID=4986&cl=DE
Michal Prokop má pro všechny fandy a hudební přátele také nový profil Michal Prokop hudebník:http://www.facebook.com/pages/Michal-Prokop/140476589317168?v=wall&ref=ts#!/pages/Michal-Prokop/140476589317168?v=wall&ref=ts.
http://www.facebook.com/profile.php?id=1594643840
http://www.studentpoint.cz/14-fotogalerie-fotogalerie/185-srutoviny-koncert-k-sedmdesatinam-pavla-sruta/
Pořad začne 17.11. v 15.30 a poběží až do půlnoci. Bliží podrobnosti na webu ČT a na adrese www.listopad1989.cz
Ke shlédnutí obrázky z Lucerny z Beatfestu 9.11. a z vánočního koncertu v divadle Archa 19.12. 2008
Pokud chcete mít box tak, jak ho navrhl výtvarník Maťo Mišík, nalepte si do otevřeného boxu na vnitřní hřbet speciální samolepku, kterou najdete v obalu přiloženou. Pokud patříte k prvním kupcům, kteří samolepku v boxu nenašli, nezoufejte. Obraťte se na vašeho prodejce, kde jste box koupili a samolepku od příštího týdne můžete od něj dostat. Šotek si trochu zařádil.
Jde o komplet všech řadových alb Michala Prokopa a Framus Five z let 1968 - 1989. Jejich křest proběhne na koncertech na podzim.
http://www.praguejazz.blogspot.com/
Pro fanoušky a sběratele vydá v průběhu dubna majitel práv na starší nahrávky Michala Prokopa a Framus Five - tedy firma Supraphon - exkluzivní balíček šesti CD. Bude obsahovat alba Blues in soul, Město ER, Holubí Dante, Kolej Yesterday, Nic ve zlým, nic v dobrým a Snad nám naše děti..., v některých případech doplněná bonusovými nahrávkami. Kolekce se bude zřejmě jmenovat "POŘÁD TO PLATÍ - Michal Prokop a Framus Five 1968 - 1989" a bude se prodávat za velmi přijatelnou cenu.
V ůterý 25. března se na novinových stáncích a všude tam, kde se prodává denní tisk objeví Lidové noviny s prémiovou přílohou DVD Michala Prokopa Live 60.
Televizní talk show Michala Prokopa Krásný ztráty bude v roce 2008 vysílat Česká televize vždy ve čtvrtek od 21:50 opět na kanále ČT 2. Přehled nejbližších pozvaných hostů v rubrice TV a media.
V rámci vánočního koncertu v pražském divadle Archa před více než tisícem nadšených diváků předal 20. prosince zástupce firmy SONY BMG Pavel Turner Michalu Prokopovi platinovou desku za prodej DVD Live 60 se záznamem koncertu v pražské Lucerně loni v listopadu. Během půlroku od vydání je to již druhé ocenění , v červnu obdržel Michal za prodej tohoto DVD desku zlatou.
Přečtěte si nejnovější rozhovor Michala Prokopa
V rámci koncertu Beatová síň slávy 14. června na pražském Střeleckém ostrově předal šéf vydavatelství Sony BMG Zbyněk Knobloch Michalu Prokopovi Zlatou desku za prodej DVD Live 60. Byl to tak již druhý slavnostní ceremoniál na jevišti, když předtím převzal Michal skleněnou plaketu jako osobnost roku v anketě posluchačů Radia Beat Beatová síň slávy 2007.
Ve 4. ročníku hlasování posluchačů Radia Beat byl dále do Síně slávy zvolen Petr Novák jako osobnost in memoriam a skupina Katapult. Do síně slávy budou uvedeni na koncertě 14. června na Střeleckém ostrově v Praze.
Michal Prokop s publicistou Josefem Vlčkem
Prohlédněte si videoklip Michala Prokopa k písni Popěvek.
Na jubilejním koncertě v pražské Lucerně dne 27. listopadu udělilo vydavatelství SONY BMG Music entertainment Michalu Prokopovi Zlatou desku za prodej posledního titulu Poprvé naposledy. Aktu bylo přítomno více než dva a půl tisíce diváků. Atmosféra koncertu byla skvělá. Obrázky z koncertu je možno vidět ve fotogalerii. Česká televize odvysílá ZÁZNAM Z KONCERTU V PÁTEK 29. PROSINCE V 21.50 NA ČT 2.
V listopadu vyjde v nakladatelství Lidové noviny ve spolupráci s Českou televizí druhý výběr 21 rozhovorů z televizního talk show Michala Prokopa Krásný ztráty.
nejnovější chat ze dne 19.4. 2006
|
KRÁSNÝ ZTRÁTY V NOVÉM ROCE V NOVÉM VYSÍLACÍM ČASE!